Together But Apart

Projekt, který jsem vytvořila, je syntézou věcí a témat, o něž se v poslední době intenzivně zajímám. Od chvíle, co jsem začala kreslit první skicy, až do okamžiku dokončení v materiálu, se sice poměrně výrazně vizuálně proměnil, ale základní myšlenka zůstala stejná. Když jsem dorazila do Japonska, byla jsem otevřená nové inspiraci. Zlomovým okamžikem pro mě byla navštěva KILARI - nového muzeu skla v Toyamě. Jednu ze stálých expozic tvoří “síň slávy” sklářských mistrů z nejrůznějších zemí světa. Jsou tam zastoupeni i čeští klasikové, mezi jinými - Stanislav Libenský, Pavel Hlava, Josef Marek, Pavel Trnka a další. Jejich díla jsou vystavená bok po boku s díly sklářů z jiných zemí. Je to neuvěřitelně koncentrovaná výstava...každá z těch věcí zanechává výrazný dojem. Ne všechno se mi pochopitelně líbilo, ale našla jsem tam hodně věcí, které na mě zapůsobily. Například věci od Pavla Hlavy nebo Colina Reida. Snažila jsem se analyzovat a pochopit, co je činí tak vyjímečnými a proč ve mě vyvolávají emoční odezvu. Mezi hlavní složkami byla vždy vysoká úroveň řemeslnného zpracování, barevný kontrast a pekfektní linie tvaru. Jsem typ člověka, kterému imponuje, když se snoubí vyjímečná řemeslnná kvalita se silnou myšlenkou - ať už se jedná o věc vytvořenou ze skla nebo z úplně jiného materiálu. Stejně tak mě ovlivnila samotná instalace. Vystavené exponáty působily sice silně, ale na druhé straně nedotknutelně a “odstřihnutě od života”. To je moment, na který jsem se ve své práci zaměřila. Mimo jiné také proto, že jsem se s podobným dojmem setkala už mnohokrát před tím. Když jsem se vrátila z galerie, začala jsem znovu kreslit a zcela předělala své dosavadní návrhy. Jediné co zůstalo stejné, byl záměr pracovat s průhledem skz sklo na strukturu - ať už konktrétní či abstraktní - protože to je moment, které mě dlouhodobě zajímá a fascinuje. V Japonsku jsem viděla velké množství struktur z nejrůznějších materiálů. To se do finální podoby věci také promítlo. Ve svém projektu “Together but apart” chci plastiku, která je inspirovaná klasickými díly a jejich kvalitami a jež má mít na diváka v ideálním případě stejné působení, posunout do současti tím, že zcela změním prostředí, v němž se nachází. Instalace na vodní hladině - zcela mimo galerijní prostředí a vše co je pro něj typické - je symbolem zrušení nedoktnutelnosti věci, stejně tak, jako bránou k mnoha dalším asociacím. Věc se tímto posunem dostává do nového kontextu a její působení na diváka se mění. Cílem je zrušit pomyslnou stěnu mezi divákem a exponátem. Divák má možnost k věci přijít a doktnout se jí a nebo si prostě jen pohrávat s myšlenkou, že tu ta možnost je. Projekt není uzavřený a mám v plánu na něj pokračovat. Chci plastiku instalovat a vyfotit na vodní ploše na jiných místech a v jiném prostředí, abych získala co možná nejrozmanitější výsledek. Pokud se to podaří, tak budu fotografie prezentovat společně s plastikou, abych ukázala jak se mění její vyznění v různých prostředích. A co se týče názvu, ten se přímo váže k procesu realizace. Původně to měly být dvě tvarově stejné plastiky instalované pospolu. Barevný kontrast mezi nimi i jejich vzájemné postavení by pak vytvářelo určitě napětí. Ale během procesu tavení první plastiky nastaly komplikace a nevyšla z pece tak zdárně, jak měla. I díky tomu jsem ji nestihla dokončit. Z plánované dvojice, se tak stal solitér. Ale to se mění v okamžiku intalace. Vodní hladina poskytuje převrácený odraz věci a tím je celek doplněn. Navíc vziká nový tvar. Podle toho z jakého úhlu se na plastiku díváme a v jaké vzdálenosti od ní stojíme se mění i její barevnost a intenzita. Divák má tudíž mnoho podnětů si věc prohlížet stále znova a znova z různých úhlů a vzdáleností. A alespoň na okamžik je vytvrhnut z každodenního života...


Zpět na blog